Dítě spící v posteli rodičů je výbušné téma. Najdeme skalní zastánce i odpůrce. Matky i děti zpravidla touží po blízkosti, odborné studie však vyčíslují vyšší riziko úmrtí dítěte…

Než se narodila naše prvorozená, nevěděla jsem, kde bude spát. Možná bude mít vlastní postýlku, možná ne. Jakmile se však narodila, zjistila jsem, že nejsem schopná ji odložit. I v porodnici, na vysoké posteli, nad tvrdou podlahou, jsem ji měla u sebe. A stejně tak i další děti.

Miminko jsem ve spaní objímala, cítila jeho vůni, a bylo mi dobře. A děti si též společné spaní užívaly. Vždyť právě v přítomnosti mámy se malé dítě cítí bezpečně a uvolněně, což je pro dobrý spánek klíčové.

Mnoho matek to cítí stejně a znám dokonce i otce, kteří považují miminko v manželské posteli za samozřejmost. Cokoli jiného by jim přišlo divné.

Spaní v těsné blízkosti je navíc praktické: děti zpravidla nepláčou a matky nevstávají. Jakmile se dítě začne budit, máma je přivine, a spí se dál.

Jenže odborníci i laici od společného spaní s miminkem odrazují.

Syndrom náhlého úmrtí kojenců

V našich končinách nejde o nic nového: I v minulých staletích bývaly děti odkládány do kolébek, lidé se obávali jejich zalehnutí. Pruské všeobecné zemské právo z roku 1794 dokonce zakazovalo spánek dětí mladších dvou let ve společné posteli s rodiči.

Dnes mají odborníci za to, že se zalehnutí dítěte bát nemusíme. Pokud rodiče nejsou pod vlivem alkoholu či jiných psychoaktivních látek a dodržují určité rozumné zásady (viz rámeček), prakticky nehrozí, že by dítě zalehli. Přesto však varují. Ukázalo se totiž, že u dětí, jež spí ve společné posteli s dospělým, existuje vyšší riziko syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS).

Robert Carpenter s kolegy z Velké Británie, Nového Zélandu a Německa publikoval v minulém roce práci zahrnující analýzu pěti významných kontrolovaných studií zahrnujících celkem 1472 případů SIDS. Odborníci vyčíslili riziko SIDS pro děti spící v posteli rodičů jako třikrát vyšší oproti dětem uloženým do vlastní postýlky – v absolutních číslech mluvíme o 0,23 oproti 0,08 promile dětí, tedy o 1-2 dětech z 10 000. Mluvíme přitom o kojených dětech, jejichž rodiče nekouřili, nepili alkohol a nebyli ani pod vlivem jiných drog. Například Americká pediatrická společnost proto doporučuje, aby si rodiče nebrali děti ke spánku k sobě do postele.

Zajímavé však je, že v řadě rodičovských časopisů, stejně jako na internetových stránkách podporujících přirozené či kontaktní rodičovství tyto informace nenajdeme, a naopak se zde dočteme, že mít dítě u sebe v posteli je krom jiných pozitiv i bezpečnější. Jakmile někdo upozorní na výzkum, z něhož plyne opačný závěr, následují rozhořčené, pobouřené reakce čtenářů. Nezřídka bývá autor dokonce obviněn ze zlých úmyslů. Rozcitlivělí rodiče, zejména mámy, prostě nejsou takové informace schopné v klidu číst. Emoční reakce na někoho blízkého, kdo takové mámě poví, že se chová nezodpovědně, bývá pochopitelně ještě bouřlivější.

Spolupráce, nebo boj?

Na jedné straně mateřské city a instinkty, na druhé strohá věda. Jako by se zde rozum a cit nesmiřitelně svářili.

Ale cožpak může být opravdu tak nebezpečné to, co je evolučně přirozené, dětem příjemné a pro většinu z nás intuitivní? A jak se tedy máme zachovat? Máme poslechnout svůj cit, rozum, vědu, nebo pediatra? Přemýšlím nad tím. Hluboko uvnitř jsem přesvědčena, že mezi city a rozumem není propast, že dokáží spolupracovat tak, abychom se mohli co nejlépe rozhodnout.

 Limitovaná statistika

Znova se probírám výzkumy a zjišťuji, že příčina vyššího výskytu SIDS v postelích rodičů není známa. Uvažuje se o třech možnostech:

– dítěti v naší posteli s vyšší pravděpodobností ztíží dýchání nějaký předmět (cíp deky apod.)

– pokud spíme obličejem blízko dítěti, dýchá vzduch s vyšší hladinou oxidu uhličitého

– vzhledem k našemu tělesnému teplu může snadněji dojít k přehřátí dítěte, což je známý rizikový faktor SIDS

Na druhou stranu lze zřejmě najít i faktory, které činí spaní vedle rodiče pro dítě bezpečnější, než ve vlastní postýlce. Například známý americký pediatr William Sears uvádí, že dítě v těsné blízkosti matky neupadá do tak dlouhých fází hlubokého spánku, jako při spaní o samotě. Přitom právě hluboký spánek je z hlediska SIDS nejrizikovější.

Společné spaní navíc činí jednodušším noční kojení, čímž funguje jako faktor udržující tvorbu mléka i ochotu kojit. A kojené děti umírají na SIDS méně často než děti živené umělou výživou. Je tedy pravděpodobné, že bezpečí dítěte v naší posteli závisí na řadě konkrétních okolností, jež nelze dohlédnout, natož kvantifikovat.

Různorodé city

Téma citů diskutuji s řadou matek, a zjišťuji, že neříkají všem to samé. Některé své miminko na noc s úlevou odloží, a nejsou to necitlivé mámy.

Mé spaní vždy bylo extrémně lehké. Ještě v letech před dětmi můj muž s jistou nadsázkou říkával, že se vzbudím, když se na mě jen podívá. V běžném životě spíše komplikace, s miminkem v posteli výhoda. Koncem těhotenství jsem se pravidelně budila, když plakalo miminko v bytě pod námi – zvuk, na který většina lidí musela zbystřit sluch, aby ho v bdělém stavu vůbec zaslechla.

Ženy, pro něž bývá těžké se vzbudit či jsou ve spaní pohybově neklidné, to však zpravidla cítí jinak. Jedna z nich se vyjádřila následovně: „Pro mě spaní s dítětem není. Když jsem unavená, mohl by vedle mě vybuchnout granát a zaspala bych to. Kdyby malá spala u nás, bála bych se, že ji zalehnu.“

Kdo má rozhodnout

„Takhle to ale nemáte dělat, na noc dítě určitě odložte,“ radí sestra v porodnici a dodává: „Zrovna včera nám přivezli k resuscitaci zalehnuté miminko. Už mu nebylo pomoci.“

„Ona spí u vás v posteli?! Víš jak je to nebezpečné?“ ptá se kamarádka.

„Není ti ho líto, když ho odložíš? Umíš si vůbec představit, jak je pro malé miminko traumatizující, když se v noci vzbudí, a je samo?!“

Pediatři, dětské sestry, ale i příbuzní a známí. Ti všichni mívají často pocit, že vědí přesně, co dítě potřebuje. Zahrnují matku radami a posléze výčitkami, když na ně nedá. A je skoro jedno, zda argumentují „bezpečností“ dítěte, jeho „zdravým psychickým vývojem“ či nějakým dalším pozitivem.

Pro matku bývá obtížné „dobré rady“ snášet. Obzvláště pokud porod neproběhl tak, jak si přála a moc si ve své mateřské roli nevěří. Rady okolí ji pak sice štvou a dráždí, ale přesto na ně dá. Anebo to udělá sice podle sebe, ale pak se trápí výčitkami.

Uvedu pár zkušeností:

– „Chtěla jsem mít syna u sebe, ale protože mi všichni říkali, že je to nebezpečné, spal ve své postýlce. Teprve když mu bylo půl roku, našla jsem dost odvahy, abych ho neodkládala. Byla to obrovská úleva a štěstí pro nás pro oba. Kolik pláče a nervů jsme si mohli ušetřit! U druhého dítěte to udělám už úplně jinak.“

– „Mně se s miminem špatně spalo, ale manžel se tvářil, že jsem krkavčí matka, když ho chci odložit. Někdo mu někde řekl, že máma a dítě maj bejt co nejvíc spolu ,kůže na kůži‘. Malej teda nahatej, já ho furt přikrejvala a vůbec jsem se nevyspala, jak jsem se bála, aby neprochlad. Skončilo to po dvou měsících, kdy ze mě už ale byla skoro troska. Málem jsem ho tu noc hodila na manžela, ať si s nim spí sám. A konečně s těma řečma přestal, já dítě oblíkla, odložila, a je klid. I syn se vyspí líp.“

Žádná statistika neví, co je nejlepší pro naše konkrétní miminko. A stejně tak to neví ani naše nejlepší kamarádka, ani tchyně nebo švagrová, neví to pediatr.

Kde bude miminko spát, by měla rozhodovat jeho matka. Po devět měsíců bylo dítě součástí jejího těla, a biologická vazba porodem nezmizela. Tělo, city i mysl matky jsou na dítě silně napojené. Matka je navíc dítěti nejblíže, tráví s ním nejvíce času, nejlépe je zná.

Tipy:

– Šikovným kompromisem může být postýlka dítěte těsně přisunutá k manželské, takže dítě má svůj vlastní hájený prostor a zároveň zůstává na dosah.

– Samostatnou kapitolou pak jsou monitory dechu. Já je nepoužívala, ale řada rodičů na ně nedá dopustit. Některé přístroje mají senzor mezi plínkou a bříškem dítěte, a lze je tedy používat i ve společné posteli.

– Někdy je těžké v klidu naslouchat všem radám a přitom citlivě vnímat sebe a své dítě. Dokonce si ani nemusíte být jisté tím, co samy cítíte a chcete, a co jsou třeba vaše představy, že byste cítit měly. Nebojte se zde konzultovat s psychologem, od toho tu jsme.

Rámeček: Zásady bezpečného spaní kojenců

– Kojence ukládejte ke spaní na záda. Pokud se však již umí sám převalovat, nechte jej svobodně měnit polohu. Nepoužívejte předměty stabilizující miminko v určité poloze.

– Matrace by měla být rovná, prodyšná a spíše tvrdší. Mezi matrací a stěnou by neměla být škvíra.

– Malé děti by neměly spát na gaučích, křeslech, pohovkách apod.

– Kojencům nedávejte polštář. Vhodné jsou spací vaky namísto dek. Pokud dítě přikrýváte, pak jen po prsa, aby ruce zůstaly venku.

– Nekuřte, nepijte alkohol a neužívejte ani jiné látky ovlivňující psychiku. V případě užívání psychiatrických léků se poraďte s lékařem.

– Dbejte na to, aby byl v pokoji čerstvý vzduch a přiměřená teplota.

Syndrom náhlého úmrtí kojenců (SIDS – z angl. Sudden infant death syndrome) je definován jako náhlá a vzhledem k předchozímu stavu neočekávaná smrt kojence (tedy dítěte do jednoho roku), u které se nepodaří ani při pitvě nalézt příčinu smrti.

http://bmjopen.bmj.com/content/3/5/e002299.full#aff-1

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2015